pátek 27. ledna 2017

Anthony Doerr - Zeď vzpomínek



Autor: Anthony Doerr
Název: Zeď vzpomínek/Memory Wall
Žánr: povídky
Počet stran: 280
Nakladatelství: MOBA
Rok vydání: 2016

S knihou Zeď vzpomínek navštívíte země napříč kontinenty, sledujete různé příběhy různých lidí v různých dobách a jediné, co mají všechny společného, jsou vzpomínky. Vzpomínky na dětství, rodiče, manžela...
Kniha obsahuje celkem 7 povídek, povedenější i ty méně povedené. Tři povídky, které se mi osobně líbí nejvíc, vám chci představit:


Zeď vzpomínek
V první povídce vystupuje stařičká Alma bydlící na předměstí Kapského města, která trpí ztrátou paměti. Proto má v lebce vyvrtány otvory, aby se její mozek mohl pomocí hadiček propojit s přístrojem, který jí umožňuje si přehrávat staré vzpomínky. Často jí do domu přichází neznámý muž, o kterém si nejprve myslí, že je to její zemřelý manžel Harold. Harold zemřel před několika lety na infarkt, když učinil velký objev. O jaký objev jde a co je to vlastně za člověka, který v noci navštěvuje Almu?

Povídku jsem opravdu hltala, i když připouštím, že konec už mě tolik nebavil. Střídají se zde pohledy postav, ze začátku dostáváte kusé informace, které si neumíte nijak seřadit a až později všechno do sebe krásně zapadá. Styl vyprávění  mi přišel velmi podobný jako Jsou světla, která nevidíme. Nejvíc mě bavilo, že čtenář dostává prostor si leccos domýšlet, docházet k nějakým vlastním závěrům a pak se ukáže, jestli se čtenář trefil, nebo je to všechno úplně jinak. 

Řeka Nemunas
Další povídkou je Řeka Nemunas. Patnáctiletá Allison se stěhuje se svým pudlíkem do Litvy k dědečkovi, protože přišla o oba své rodiče. V době, kdy chodí dědeček do práce, se Allison spřátelí s devadesátiletou sousedkou, které paměť také neslouží jako dřív, ale na její matku si vzpomene. Jednou spolu u řeky zahlédnou jesetera, který se v těchto vodách neobjevil už několik desítek let. Je možné, že někdy vidíme věci, které ve skutečnosti neexistují?

S Allison mi bylo smutno. Každý se někdy ve svém okolí setkal se smrtí, o to víc člověka zasáhnou její vzpomínky na rodiče. Ale i když jsem zažívala pocity smutku, působila na mě velice klidně, vyrovnaně. Možná tím částečně přispělo prostředí řeky. Každopádně jsem ji obdivovala za její sílu a cílevědomost.

Život po životě
Tentokrát je hlavní hrdinkou opět asi sedmdesátiletá Esther, židovská emigrantka, která od dětství trpí epileptickými záchvaty. Při záchvatech se vrací do svých vzpomínek na dětství v německém sirotčinci před druhou světovou válkou a na kamarádky, které musela v Evropě nechat.

Tato povídka mě zasáhla asi nejvíc. Je zde jistá paralela s první povídkou - staré dámy, kterým se odlišným způsobem vracejí vzpomínky, obě jsou samy, najdete tu určitou vazbu s mládím. Ale v tomto případě jsme se ocitli zase uprostřed války jako v knize Jsou světla, která nevidíme. Nechci použít spojení, že mám ráda téma války, ale je pro mě zajímavé a zrovna o tomto tématu by se mělo stále psát a připomínat tak hrůznosti, které potkaly naše prarodiče.


Jak jsem psala na začátku, některé povídky se mi líbily více, některé méně. Co se mi na stylu Anthonyho Doerra tak líbí, je to, že každá postava je charakteristická svým koníčkem - ať už je to malování, opravování rádií, či sbírání mušlí. Každý hrdina se věnuje nějaké činnosti a to mi přijde velmi inspirativní hlavně pro mládež. V knize se nabízejí mnohé záliby, které by člověka možná ani nenapadly. Ale především je zde nastíněn pohled, že lidé netráví svůj volný čas jen na internetu a dělají něco hodnotnějšího. 

Další můj poznatek se týká kompozice. Povídky se od sebe liší i způsobem, jakým byly napsány. U některých povídek jsou jejich části uvedeny s nadpisy, některé bez, v dalším případě je povídka psána v ich-formě, jiné v er-formě, setkáte se i s přímou řečí bez uvozovek. Takže nejen co se týče obsahu, ale i po stránce struktury dokážete od sebe povídky rozlišit.

Proč právě Zeď vzpomínek.

Už jsem v létě četla Jsou světla, která nevidíme a naprosto mě uchvátily. Líbí se mi Doerrův specifický styl psaní, a tak jsem zatoužila i po Zdi vzpomínek. Ale nebojte, mám stále po čem toužit, protože vyšla ještě jedna kniha Sběratel mušlí.

Tip

I letos se účastním knižní výzvy na databazeknih.cz, takže jsem si hned knihu přiřadila pod úkol - kniha od držitele Pulitzerovy ceny.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Všem předem děkuji za jakýkoliv komentář. :)

Potlač ego - buď víc eko

zdroj obrázku Ahoj světe, tak jsem si po delší době vzpomněla, že mám blog, a z potřeby něco veřejně sdělit ostatním, jsem vstala z mr...